Předání sbírky psímu útulku „Azyl pes“


Napsal(a) Katka, . Rubrika: Co se u nás děje?

Předání sbírky psímu útulku „Azyl pes“

Na začátku října loňského roku na jednom odpoledním intráckém posezení vypravovala studentka Marie Lupínková o svých návštěvách psího útulku v Krásném Lese. Vypravovala poutavě a se zapálením. Znala všechny pejsky jmény, jejich příběhy a osudy. Z nahodilého rozhovoru se stalo diskutované téma nejen na jedno odpoledne.  Co jedinec, to názor, rozmluvy byly často zakončovány „kdybych mohl, tak bych…“ nebo „já bych to udělal jinak…“ a „mělo by se…“.

O to více (a mile) mě překvapilo, když po pár dnech přišla skupinka žáků s nápadem, že bychom na naší škole mohli pro tento útulek uskutečnit sbírku. Hned také začali chrlit nápady, kterak na to. Společnými silami jsme vyrobili informační panel s údaji o psím útulku AZYL PES, s příběhy a fotografiemi pejsků a pokyny, jak může každý pomoci. Sbírka byla úspěšná a mezi žáky SŠ, studenty VOŠ a zaměstnanci se vybralo 2 356 Kč. Nejednalo se pouze o finanční sbírku, od dárců jsme získali i granule, misky, vodítka…  Za vybrané peníze jsme nakoupili nejen psí konzervy, granule a pamlsky, ale také košťata a úklidové desinfekční prostředky.  Původně jsme plánovali sbírku odvézt do útulku během ledna, avšak špatné počasí tento „výlet“ odsunulo až na začátek dubna. Tolik k tomu lehčímu.

Ráda jsem se zapojila – bylo to pro dobrou věc. Končila fáze anonymity „natištěných psích obrázků“ a mě s přibližujícím se termínem vlastní konfrontace se živými zvířaty přepadala stále větší panika. Jsem ta nátura, co u filmu se zvířecím příběhem tajně posmrkává (a to nemusí být ani smutný). Doma si mě za to dobírají, ale já si pokaždé pro jistotu znovu chystám kapesníky a zpravidla je použiju. J Před čtyřmi lety jsme přijali do rodiny dalšího člena – jezevčíka Tima. Povinnosti a starosti o něj vyvažuje svou přítulnou povahou a psími kousky, kterými nás každodenně častuje.  Stejně jako v řadě z vás i ve mně jakákoliv zpráva o špatném zacházení, ztrátě páníčka či „jen“ nemoci nějakého zvířecího mazlíčka vzbuzuje lítost a solidaritu.

S realizací této akce jsem pomohla ráda. Zvládnout lítost už bylo horší. Tak nějak jsem tajně doufala, svou část splním úspěšným zakončením sbírky v podobě nákupu zboží a to „břemeno“ návštěvy psího útulku jaksi „přehodím“ na někoho otrlejšího se silnější náturou. Ale chyba. Jednak se do toho nikomu nechtělo zrovna tak, jako mně, a pak jsem si od žáků vyslechla, že jde vlastně o ocenění – kdo jiný by prý měl jet, než já, když jsem spolu s nimi stála skoro u zrodu celé akce. Každý si rád vyslechne uznání své práce, tentokrát bych si to s někým klidně vyměnila.  Termín předání sbírky se blížil a já se uklidňovala a přesvědčovala, že to nebude tak hrozné – přijedeme, předáme, jukneme na psy a pofrčíme domů. Co je na tom tak těžkého? Logiku to mělo, ale od špatných snů v noci mě to neuchránilo.

Přišel den D. Po té, co jsme vše naložili do auta, jsme vyrazili – směr AZYL PES do Krásného Lesa. Majitelka útulku Kateřina Vojáčková na nás už čekala. Milá, příjemná, usměvavá – bojovnice zapálená pro věc, ochotná udělat pro své svěřence maximum.  Snaží se prezentovat útulek, kde to jde, letos pořádala 1. ples psího útulku, s M. Kubišovou natáčela pořad „Chcete mě?“. Poděkovala žákům za sbírku, kterou pro pejsky zorganizovali, a darované věci, které jsme přivezli.

Následovala prohlídka kotců s pejsky. Toho času zde našlo svůj „snad prozatímní“ domov 33 psů. Velcí i malí, čisté rasy i voříšci, staří i štěňátka. Nevěděli jsme, zda brečet nad jejich osudem, nebo se radovat z toho, že alespoň někomu nejsou lhostejní a je o ně postaráno. Byli jsme rádi za typ, který jsme dostali a to, že piškotů není nikdy dost. Obtěžkáni sladkými pamlsky jsme chodili mezi psími miláčky –kteří vrtěli ocáskem, někdo si pro piškotku přišel sám, jiný nedůvěřivě čekal, až mu ji vhodíme do kotce. Ti průbojnější si klidně řekli o další. Chutnalo jim a jistě bychom udali i více laskomin.  J

U jednoho kotce jsme se zastavili o trochu déle – zvědavýma očima nás odtud pozoroval Ben. Pes, o kterém se nedávno psalo v denících i vysílalo v televizi. Pes, který byl málem utýrán k smrti. Na poslední chvíli byl majiteli odebrán a umístěn do útulku. Beník je po rekonvalescenci, opět začíná věřit lidem a přestává se bát – posuďte sami rozdíl na fotografiích. Zasloužil by si nového hodného majitele. Ale kdo ví.  Možná, že si ho odveze opět ten původní – prý mu to umožňuje zákon. Doufejme, že zvítězí rozum nad byrokracií.

Každý, kdo někdy absolvoval návštěvu psího útulku, nám dá jistě za pravdu, že solidarita formou sbírek je určitě záslužná. Nicméně umístění těchto mazlíků do lidských domovů je jistě tím nejcennějším. Kolik osamělých lidí někde touží po duši, kterou by mohli milovat? Lásku přece umí rozdávat i tahle němá tvář. Tady jich na to čeká spousta, stačí jim to jen dovolit.

Jak už jsem řekla, návštěvy útulku jsem se obávala. Ale nelituji toho a jistě ani nikdo z ostatních. Naopak nás to posílilo, utvrdilo o správnosti našeho úsilí a vyburcovalo k dalším aktivitám. Naše spolupráce předáním sbírky rozhodně nekončí. Dne 15. června se bude v útulku konat den otevřených dveří. Možná tam zavítáme. A co vy?

Martina Růžičková, DiS.


Fotogalerie