Doneček


Napsal(a) Katka, . Rubrika: Z nových domovů

Doneček

Jméno psa:Don Rasa:voříšek Přibližný věk:štěně při adopci , nyní 1 rok Pohlaví: pes Místo osvojení:Krásný Les u Frýdlantu Datum osvojení: 1.9.2011 Proč pes z útulku? Protože sebelepší útulek nemůže dát to, co milující vlastní rodinná smečka. A protože v útulku čeká spousta úžasných psích kamarádů, kteří nemohou za to, že potkali v životě darebáka, který si říkal člověk. Příběh: Haf, po Vašem dobrý den. Jmenuji se Doník a nedávno jsem oslavil první narozeniny. Poprvé jsem otevřel oči v zařízení, kterému lidé říkají útulek. Byl jsem tu se svou mámou a sourozenci. Starší psi pořád mluvili něco o lidech, kteří některé psi adoptují, a moc toužili, aby to byli právě oni, kdo s těmi lidmi odejdou. Nevěděl jsem, co to je být adoptován, co to je žít doma s člověkem. V útulku mě nechali proběhnout s bráškama a mámou po dvorku, dávali mi baštit, vlastně mi nic moc nechybělo. Pak ale přišli tři lidé a koukali do našeho kotce. Vzali si mě ven na travičku, pak občas na procházku a říkali, že už brzy pojedu s nimi domů. Paní tedy pořád pokukovala i po starších psích kamarádech, ale vybrali si opravdu mě. Vozili s sebou i takové mrňavé lidské štěně, tak prý pro to. Za pár dní mě naložili do auta. Chvíli jsem se bál, co bude dál, ale ta paní mě pořád hladila, až jsem jí usnul na klíně. Pak auto zastavilo a já marně hledal kotec, kde bych mohl bydlet. Šli jsme do domu a tam jsem našel misku plnou dobré bašty a teploučký nový pelíšek. Všechno jsem si pořádně očuchal, občas něco ochutnal a za chvíli byla tma. Měl jsem jít spát, ale být sám v kuchyni, to se mi nechtělo. Šel si tedy ke mně lehnout páníček v takové dlouhé ponožce, prý se tomu říká spacák. Jenže když si myslel, že spím, chtěl mi utéci pryč, tak jsem ho zase přivolal kňučením. Stačilo to parkrát zopakovat a přišla za námi i ta paní.  Že prý druhý den už s námi pán nebude, musí do nějaké práce či co a ona musí spát s tím jejich dvounohým štěnětem, tak kdo prý bude se mou spát v kuchyni v tom spacáku. No vymyslela to úžasně, pelíšek se stěhoval k posteli a od té doby spím s celou svojí smečkou. Jen tedy pán zakázal, abych skákal do postele, on se totiž bojí, že by se tam pak sám už nevešel a musel by zase do té dlouhé ponožky na zem. Jak šel čas, poznával jsem spoustu skvělých věcí, co se dají dělat, když má člověk svou smečku. Běhat s lidmi po lese, štěkat na kamarády ze sousedství, hrát doma na honěnou s kočkou, rozkousat šňůru od nabíječky i ucho od batohu, zkoušet pánovi zasednout křeslo během vteřiny, s tím lidským štěnětem se přetahovat o pelíšek, navzájem si krást hračky i dobrůtky z misek…Určitě jsem ještě na něco zapomněl. Ale na co nikdy nezapomenu, jsou moji psí kamarádi z útulku, moc bych jim přál, aby také našli nějakého svého člověka, který by je měl rád a oni mu to mohli oplácet stejně. Teď už totiž vím, co je útulek i co je být doma. A jsem moc rád, že mám svoje lidi, kteří mají rádi mě a nevyměnili by mě za žádného chlupáče na světě. Jinak ta paní mi ještě říká, že mám připsat pro ostatní paní, co se jim říká maminky, že se nemají bát vzít si psího kamaráda z útulku i ke svým malým dvounohým štěňatům, co se jim říká děti. Prý jak děti tak my potřebujeme jen trochu té otravy, co se jí říká výchova, a pak jsou z nás nejlepší kamarádi . A teď už se loučím, prý se jde na procházku a to nemohu nechat ty své dvounožce čekat. Haf..